Architektura a výtvarné umění v CČSH

Sbory Církve československé husitské. Křesťanství přinášelo od svého počátku spolu s duchovními hodnotami i hodnoty umělecké, včetně na svou dobu okázalých staveb.

Komunity budoucích náboženských obcí, scházející se po 8. 1. 1920, započaly s hledáním prostorů pro svá setkávání. Nehledaly okázalé budovy s bohatým vybavením, postačila prostá místnost, dovolující duchovní setkání s Pánem, „neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam já jsem vprostřed nich." A tak se věřící CČSH scházeli v domech, kde zřizovali prosté modlitebny. Záhy začala budovat církev své vlastní sbory. Tato rozsáhlá stavební činnost církve v prvních desetiletích je pozoruhodným jevem. Mnohé z těchto objektů patří mezi vzácné architektonické památky.

Časem přibyly i stavby opuštěné a ponechané svým osudům, často však významné svou minulostí a kulturní hodnotou. Nejstarší z nich kostel sv. apoštolů Jana a Pavla v Malíně u Kutné Hory, vznikl podle odborníků již v 10. století v otonském duchu jako součást slavníkovského hradiště. Následovala románská přístavba věže a později barokní úpravy. V roce 1922 kostel opravila CČS(H).

Rotunda sv. Václava z 11. století v Týnci nad Sázavou doznala úprav ještě v románském období, kdy k ní byla přistavěna hranolová věž. To však již sloužila jako hradní kaple. Po opuštění šlechtou kostel postupně chátral až do roku 1926, kdy jej koupila CČS(H) a po opravě zde zřídila modlitebnu.

Kdysi románskou stavbou byl i kostel sv. Václava na Zderaze na Novém Městě Pražském. V prvních desetiletích 14. století však změnil svoji podobu a po přestavbě v letech 1586 – 1587 získal renesanční charakter, uchovávaný až do současnosti. Mladší úpravy totiž měnily pouze kabát kostela, sloužícího v době baroka jako klášterní kostel a v 19. Století jako součást věznice. Od roku 1884, po přestěhování věznice na Pankrác, kostel chátral. Zachránila jej teprve oprava, provedená v letech 1926 – 1929 náboženskou obcí CČS(H) pod vedením architekta Sochora. Podobně zachránily náboženské obce CČSH i další raně gotické kostely: v Praze sv. Jana Křtitele Na Prádle, v Brandýse nad Labem kostel sv. Vavřince, původně klášterní kostel sv. Kříže v Jihlavě či kostel mistra Jana Husa v Uherském Brodě.

Mezi nejvzácnější památky spravované CČSH patří chrám sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě. Vznikl na místě gotického, možná již románského kostela podle projektu významného architekta českého vrcholného baroku – Kiliána Ignáce Dienzenhofera v letech 1732 – 1737 pro benediktinský klášter. Přesně padesát let po vysvěcení chrámu byl klášter zrušen a cenná barokní stavba sloužila chvíli jako sýpka, později jako archiv, koncertní síň, kostel Ruské pravoslavné církve a od roku 1916 jako posádkový kostel. V lednu 1920 v něm byla vyhlášena Církev československá, která o tento chrám pečuje dosud.

Zvláštní postavení mezi zachráněnými památkami mají dřevěné kostely ze Země podkarpatoruské. Řeckokatolický kostel sv. Paraskivy z let 1601 – 1640 přenesla v roce 1936 náboženská obec v Blansku z Nyžně Selyšče. Jiný dřevěný kostelík byl vystavěn v roce 1967 ve Velké Kopani a v roce 1930 transportován NO CČSH do Dobříkova.

Povětšinou mladšího data jsou synagogy, budované v duchu eklekticismu druhé poloviny 19. století (např. Jindřichův Hradec, Kutná Hora, Libáň, Nové Strašecí, Polná, Praha – Nusle, Uhlířské Janovice, Žamberk) a získané náboženskými obcemi CČS(H) po nacistické okupaci. Výjimku představuje nejstarší moravská synagoga z let 1520 – 1530 v Lipníku nad Bečvou.

Po odsunu Němců z příhraničních oblastí získala CČS(H) také řadu historizujících kostelů, zbudovaných německými protestanty (např. Broumov, Česká Lípa, Hrob, Jablonec nad Nisou, Kadaň, Karlovy Vary, Plzeň, Rýmařov, Teplice, Varnsdorf).

CČSH však není pouhým ochráncem historických staveb. Obohatila naši kulturu rozsáhlým množstvím vlastních stavebních aktivit. V nich se, jako slohový výraz doby jejího vyhlášení, odráží konstruktivistické a funkcionalistické stavby, které představují řadu dominant moderně pojatých okrajů našich měst. Jako příklad si připomeňme Ambrožův sbor v Hradci Králové, postavený podle projektu našeho významného architekta J. Gočára, Husův sbor v Brně na Botanické od architekta J. Víška, Husův sbor v Olomouci od architekta H. Austa, žáka J. Plečníka, a Husův sbor od P. Janáka v Praze – Vinohradech, který vedle hodnot kulturních vstoupil i do našich dějin politických. Stalo se to při pražském povstání v květnu 1945, kdy po obsazení Českého rozhlasu okupanty pokračovalo vysílání právě z vinohradského sboru.
(text František Gabriel)
Výtvarné umění v CČSH

Naše církev vznikla na půdě Římskokatolické církve, v níž panoval od věků velký zájem o názornost zvěsti. S tím přímo souvisel velký důraz na působivou výtvarnou podobu liturgických prostor. I když nová církev byla vůči „staré" církvi velmi kritická, neprojevila se v CČSH nikdy žádná tendence misoginická (snaha co nejvíce potlačit umělecké úsilí, jež by mohlo být považováno za porušení příkazu Desatera „neučiníš sobě ničeho, aby ses tomu klaněl", jako tomu bylo třeba v Jednotě bratrské v 16. Století). Proto v nové církvi, jež měla se snažila naplnit současné kulturní úsilí lidské duchem Kristovým, byl od samého začátku zájem výtvarně zušlechťovat bohoslužebné prostory i liturgické předměty.

Výtvarných umělců, kteří byli poselstvím nové církve natolik osloveni, že jí nabídli své síly, byla – zvláště v prvních desetiletích – celá řada.
František Bílek (1872 – 1941)

Odvážíme se říci, že svou uměleckou kvalitou i obrovskou rozsáhlostí svého díla je František Bílek vrcholem výtvarného snažení CČS(H). Některé z Bílkových děl se nachází ve 24 náboženských obcí CČSH – České Budějovice, Dobruška, Hrádek nad Nisou, Chýnov, Kladno, Litomyšl, Náchod, Olomouc, Police nad Metují, v Praze – NO Dejvice, Karlín, Malá Strana, Michle, Nové Město, Staré Město, Vinohrady, Žižkov; Rtyně v Podkrkonoší, Říčany, Trutnov, Úpice, Votice a Vysoké Mýto.

Můžeme-li se odvážit hodnotit tak obrovitý podíl na výtvarné podobě našich chrámů, pak vyzdvihněme především Bílkovy pokusy stále znovu zachytit jeho hluboké přesvědčení víry, že právě na golgotském kříži vítězí Kristus nad odvěkým a největším nepřítelem lidstva, nad smrtí. Bílek tímto ztvárněním spásného okamžiku překonal základní schéma secese, jíž byl neoddiskutovatelným spolutvůrcem. Tam kde se Bílkovi umělečtí souputníci pokoušeli zaplašit stíny zmaru a zániku zdobností ornamentu, tam Bílek tlumočí biblickou zprávu o jistotě spásy v trpícím Božím Synu. Z četných Bílkových Ukřižovaných jmenujme především monumentální šestimetrový krucifix z modřínového dřeva ve sboru knížete Václava na Zderaze v Praze 2, model k Ukřižovanému pro svatovítský chrám umístěný na dřevěném kříži v Husově sboru v Kladně, a monumentálně pojatý pískovcový krucifix v Husově sboru v Českých Budějovicích. Z ostatních děl nelze nezmínit Bílkovu „Křížovou cestu", v níž tradiční pojetí překračující Bílkovy texty v horní i spodní části každého z třinácti zastavení. Bílkova činnost pro novou církev se neomezovala „pouze" na činnost sochařskou. Navrhoval bohoslužebné předměty, kalichy, formy na hostie, církevní prapory, odvážil se i navrhovat církevní stavby, jež by architekturou vyjadřovaly myšlenkové poslání jeho církve.
Jan Znoj (1905 – 1950)

Právě tak jako o Františku Bílkovi, platí i o sochaři Janu Znojovi, že na půdě naší církve a pro ni vytvořil svá nejvýznamnější díla. Tím vrcholným je bezesporu monumentální Ježíš Husova sboru na pražských Vinohradech. O zrodu tohoto díla si Jan Znoj napsal ve svých poznámkách: „Vzpomínám okamžiku, kdy jsem vkročil do budovy kostela, více ze zvědavosti prohlédnout si novou architekturu a vnitřek modlitebny. Nepomyslil jsem si, že tato budova bude jedenkrát úzce se mnou spjata, že tam budu dlouho a často vysedávat a dívat se na prázdné stěny, přemýšlet a pracovat dlouhých šest let na její výzdobě. Duchovní A. Šimšík ukázal mi kostel, postěžoval si na neblahé výsledky soutěže (soutěž na malířskou výzdobu modlitebny Husova sboru v r. 1933 skončila neúspěšně, nikdo nebyl pověřen realizací, pozn. aut.) a litoval, že dnešní naši umělci těžko chápou ideologii církve československé, že jejich poměr k církvi je veden stále v duchu zastaralé tradice církve katolické. Rozhovorem o výzdobě byl jsem uveden v nadšení". Po třech měsících intenzivní práce předložil Jan Znoj vinohradské radě starších návrh výzdoby k posudku a návrh byl, jak píše sochař ve svém deníku, „vděčně a s nadšením přijat". Postava Kristova doznala během dlouhých let jisté proměny. Od postavy, která ukazuje vztyčenou rukou na kříž za sebou, až k definitivnímu tvaru, který mohutností Ježíšova svalstva zdůrazňuje přesvědčení křesťanské víry, že Boží Syn přináší s velikou silou a naléhavostí Boží království a jeho spravedlnost, jedinou jistoto do tohoto proměnlivého, nespravedlivého a nejistého světa. Kromě tohoto stěžejního díla, k němuž neodmyslitelně patří i dva reliéfy po obou stranách Ježíšovy sochy, vytvořil Jan Znoj celu řadu dalších prací na půdě CČSH. Nelze pominout reliéf „Život Karla Farského", osazený v Holešovickém sboru, ani jeho práce portrétní: sochařskou podobu tehdejšího patriarchy dr. F. Kováře (1946), či olejomalbu – portrét tehdejšího biskupa pražské diecéze dr. M. Nováka (1947).
Jan Dědina (1870 – 1955)

První „Francouz" v naší řadě výtvarných umělců, souznějících s naší církví. V Paříži žil Jan Dědina patnáct let, byl tam proslulý svými ilustracemi pro přední pařížské listy, prezident pařížského Salonu malíř Albert Besnard Dědinovi nabídl společnou práci na malbě stropů v Petit palais na Champs Elysées. Jan Dědina spolupracoval i s Alfonsem Muchou na ilustracích knihy „Jan Hus" pro Ottovo nakladatelství. Ještě před první světovou válkou (1909) se vrátil do vlasti. Z počátku žil a pracoval v Praze. Po gestapácké razii vykonané v jeho ateliéru v roce 1943, se odstěhoval do Tatobit u Semil a tam žil a pracoval až do své smrti. Naši církev obohatil nejen skvělým portrétováním prvního patriarchy dr. Farského, nýbrž i monumentálními obrazy „Kázání na hoře", umístěnými v našich sborech v Pardubicích a v Brně na Botanické.
Karel Skála (1908 – 2001)

Bytostný malíř, který svá pražská studia zakončil po druhé světové válce pobytem na pařížské Akademii krásných umění, obohatil svými freskami naše sbory v Čáslavi, Jaroměři, Lošticích, Pardubicích, Poděbradech aj. V Prachaticích a Českém Krumlově pak byly osazeny vitráže podle Skálových návrhů. Až do posledních let svého dlouhého života nepřestával tvořit a obrazy z jeho posledního období „Narození Páně" a „Kladení do hrobu" prozrazují hlubokou a něžnou lásku k Ježíši z Nazareta.
Jan Vítězslav Dušek (1891 – 1966)

I on patří mezi naše umělce, kterým bylo dopřáno rozvíjet svůj talent zahraničními pobyty. Dušek studoval ve Vídni, v Paříži byl žákem proslulého moderního sochaře A. Bourdella, pobýval i v Bruselu a Londýně. Tyto zahraniční cesty a studia neoslabily jeho vztah k rodnému Táborsku, spíš naopak. Pobyty v cizině mu umožnili více pochopit vlastní kořeny a jimi v husitském Táboře nemohlo být nic jiného souznění s tímto mravně náboženským hnutím.

Z celé řady důvodů aktivita naší církve ve výtvarné oblasti postupně slábla. Nebyl to pouze nátlak vládnoucí protináboženské ideologie po roce 1948. Svoji roli sehrála i skutečnost, že většina našich sborů byla již dokončena včetně umělecké výzdoby. Jen tu a tam se odvážila církev své liturgické prostředí doplnit a umělecky obohatit. Ve sboru v Semilech nalezneme díla významného umělce Vladimíra Komárka (1928 – 2002), který vytvořil dvě plastiky mistra Jana Husa a dr. Karla Farského. Plastiku Krista pro tento sbor pozdě vytvořil akademický sochař Jan Mastník. V kostele mistra Jana Husa v Uherském Brodě je umístěn kříž od Jiřího Beránka a ve sboru v Liberci je v kněžišti plastika od sochaře Karla Stádníka.

Bylo by chybou nezmínit se o řadě našich duchovních, kteří se ve volném čase věnovali výtvarnictví jako své zálibě, jež v mnohých případech se spíše blížila druhé profesi. Jmenujme především blatenského faráře Jaroslava Fiedlera, jehož moderně pojaté imaginativní krajiny svědčí dodnes o mimořádném talentu a fantazii. Bratři Luděk Kocián a František Rydval obohacovali církevní obec svými grafikami, především v té době oblíbenými linoryty. Z generace, která nastoupila teologická studia v roce 1950, se výtvarnictví intenzivně věnovali bratři, brněnský Bohuslav Konečný, který svůj talent dělil mezi snové krajinářství a výstižné portrétování, a Lumír Čmerda, který se dokonce po ztrátě státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání odvážil živit se po čtyřicet let jako výtvarník. Z mladší duchovenské generace jmenujme bratry Michaela Moce a Michaela Štojdla, kteří absolvovali odborné výtvarnické studium na umělecké škole. Do širšího církevního povědomí se zapsala i sestra Jana Wienerová svými knižními ilustracemi (mj. kresbami v nejnovějších vydáních našeho zpěvníku) a sgrafity v plzeňském sboru a v železnorudském domově Husita. Nesmíme zapomenout ani na lyricky laděné grafiky bratra Rostislava Valuška, minimalistickou postmoderní tvorbu brněnského Miroslava Kubíčka, ani nekoláže bratra Erwina Kukuczky.

(text Petra Štěpánová)

Powerd by Joomla! Running on IT CCSH PD.