Bohoslužebný život Církve československé husitské

Bohoslužebný život Církve československé husitské se vyznačuje rozmanitostí, pestrostí i ekumenickou otevřeností. Přesto má svůj sjednocující základ a východisko v liturgii podle patriarchy dr. Karla Farského. Tato liturgie se od počátku slouží ve sborech, modlitebnách a v bohoslužebných střediscích.

Následující výklad a teologická reflexe neobsáhnou plnost a bohatost skrytého liturgického dění mezi Bohem a věřícím lidem.

Ke zrodu liturgie podle patriarchy dr. Karla Farského

Přesto, že existovala od 15. století i osobitější česká reformační liturgická tradice, a po tolerančním patentu roku 1781 byly povoleny evangelické bohoslužby luterské i kalvínské, naše prostředí určovala nejvýraznějším způsobem latinská mše a katolická zbožnost. V roce 1570 byl vydán Římský misál, na jehož základě se stala pevně stanovená latinská mše na několik staletí neměnnou. Její překlady do moderních jazyků byly zakázány papežem Alexandrem VII. v roce 1661. Barokní mše bývá charakterizována tak, že kolem vystavené oltářní svátosti probíhá velká nebeská opera. Význam tu měla i barokní architektura a umění, které vyjadřovaly postoj triumfující potridentské církve. Vše zajišťoval kněz, věřící byli pasivními a byli odkázáni na soukromou zbožnost, k níž měli jako pomůcky modlitební knížky. Mše v době barokní se stala velkolepým divadlem, kterému věřící přihlíželi.

V období doznívající potridentské zbožnosti a myšlenkové strnulosti církve 19. století se rodí Liturgie dr. K. Farského – česká bohoslužba jako reakce na ni. Na zrod Liturgie z dílny K. Farského je třeba nahlížet v celosvětovém kontextu hnutí modernismu, nikoli ji vidět jako čin nacionálně partikulární. Všechna modernistická světová hnutí, i hnutí na půdě českého (rakouského) katolicismu, do svých reformních programů zahrnovala také program bohoslužebné reformy. Modernistický kněz K. Farský sloužil česky mši o Velikonocích 1919 v Roprachticích v kostele sv. Trojice.

Na to o Vánocích 1919 sloužilo česky mši téměř tisíc kněžích podle Českého misálu – prvního sešitu, který upravoval dr. K. Farský. Za předlohu měl Missale Romanum a také překlad mše od Sigismunda Boušky.

Po stránce liturgicko formální zůstává Farský věrný římské mši, provedena byla jen nepodstatná úprava. Římská mše byla východiskem i další liturgické tvorby, jak dostala svůj výraz v Českém misálu. Poslední sešit Českého misálu vyšel v adventu 1920.

Po prohlášení nově založené Církve československé (husitské) v lednu 1920 se stala východiskem bohoslužebného života ona římská mše v české verzi. Návrh nové vlastní liturgie předkládal prof. Alois Tuháček. Pokusil se o syntézu západní mše s prvky východní liturgie Jana Zlatoústého. Vedle římské a pravoslavné bohoslužby čerpal něco z anglikánské, skotské a francouzské starokatolické. Nikdo takový radikální čin neočekával. V Tuháčkově návrhu bylo počítáno s pěveckým sborem, časté bylo klekání a znamenání křížem. Farský nakonec jeho tvorbu kriticky připomínkoval. Ten rozhořčen jeho zásahy opustil od sazby svého návrhu. Nakonec Farský připravil a vydal liturgii sám v roce 1923 a sněm v roce 1924 ji přijal a učinil ji normou bohoslužebného života CČS. Hudební stránka liturgie je dílem Josefa Františka Píchy.

Karel Farský měl na mysli liturgii, která by v sobě odrážela pravou obecnost církve založenou na evangeliu Ježíše Krista. Tvoří syntézu liturgických prvků východních, západních ale i evangelických (svým důrazem na kázání). Již na 1. sněmu CČS(H) byla Fr. Kalousem vyslovena tato charakteristika Farského liturgického díla a odkazu: K. F. se ve své liturgii přidržuje způsobu římského obohacuje ji prvky pravoslavnými a evangelickými, ale tak, že tvoří organický samostatný celek.

Výklad liturgických textů a symbolů

Křesťanskou bohoslužbu a tedy i Liturgii podle patriarchy dr. Karla Farského můžeme rozčlenit podle tradičního způsobu na tři základní části:

  1. Úvodní část – přípravná
  2. Bohoslužba slova
  3. Společenství večeře Páně

V úvodní části Liturgie podle K. Farského zaznívá pozdrav: „Milost Pána Ježíš Krista a láska Boží a účastenství Ducha svatého se všemi vámi.“ Tento apoštolský pozdrav, kterým zdraví kněz shromáždění, je biblický a má trojiční charakter (2K 13,13). Při tomto pozdravu se duchovní a shromážděná obec znamenají křížem. Na rozdíl od pravoslavné bohoslužby je ve Farského liturgii křižování zařazeno pouze na několika místech – na začátku, při přijímání večeře Páně a při požehnání. Náš způsob vychází z pravoslavného, to znamená, že se věřící křižují zprava doleva. Tento způsob je historicky starší než římský, který se koná obráceným způsobem. V tomto liturgickém úkonu jde především o důstojné vyjádření základního křesťanského symbolu, kterým je kříž.

Proklamace „Blahoslaveno buď, ó Bože, království tvé v nás a mezi námi...“ je oslavou Boha a vyhlašováním jeho království (Ž 145,13). Boží království přichází s Ježíšem Kristem, který je zvěstuje a demonstruje (Lk 17,21).

V úvodních modlitbách zaznívá prosba: „Rty i srdce naše otevři...“ Bohoslužba je především záležitostí vnitřní. Má být konána v Duchu a v pravdě (J 4,23). Důležité je lidské srdce, niterný rozměr naší lidské existence, do něhož nelze z vnějšku nahlédnout. Účast srdce, nitra v bohoslužbě je důležitá, proto hned na začátku liturgie prosíme o připravené srdce (Ž 57,8) a současně o otevření rtů (Ž 51,17). Bohoslužbu prožíváme ve svém nitru, ale též se jí účastníme ústy a celou svou bytostí. Slova a jednání i vnitřní prožitek mají souznít.

Součástí úvodní části je veřejné a společné doznání hříchu a vin. V kajícné modlitbě „Bože, Otče předobrý...“ je zdůrazněno, že hřích, kterým je člověk od Boha vzdálen, má čtyři rozměry:

  1. individuální – „sobě na škodu a hanbu“,
  2. sociální – „bližním svým...“,
  3. ekologický – „rušíme zdar tvého tvoření...“ a
  4. teocentrický – „tobě k necti...“. Naším hříchem je znevážen především sám Bůh.

K bohoslužbě slova se ve Farského liturgii řadí tužby a přímluvné modlitby. Univerzalitu přímluvné modlitby církve dokládá apoštolský požadavek v 1 Tm 2,1-4. Obnovné hnutí modernistů se chtělo inspirovat z východní liturgické tradice. Alois Tuháček, který předložil návrh nové bohoslužby Československé církve, přejal z pravoslavné bohoslužby část zvanou ektenie. Farský to ve své liturgické tvorbě akceptoval a dal jí název Tužby. V odpovědích shromážděné obce „Smiluj se, Hospodine“ vedle živého jazyka ponechal i řecké „Kyrie eleison“ a staroslověnské „Gospodi pomiluj“.

Ve starokřesťanském prostředí byly soustředěny přímluvné modlitby do tří okruhů. V prvním byly předkládány Bohu modlitby za církev na zemi, za její jednotu, za statečnost pronásledovaných věřících. V druhém oddíle se věřící modlili za vládce, zdraví, pozemský mír. Ve třetím oddíle za všechny bližní potřebující pomoc, za vězně, zajatce, vdovy, za nemocné apod. Přímluvy nepronáší jen duchovní, ale mohou tak činit i další členové sboru – starší, lektoři, mládež, děti a další věřící. Texty v bohoslužebné knize jsou spolehlivým scénářem, přičemž aktuální modlitby se rodí ze spontaneity obce. V přímluvných modlitbách nachází obecné kněžství věřících konkrétní liturgické vyjádření. Tato část se uzavírá zpívanou nebo recitovanou modlitbou duchovního „Přispěj nám“, která má podle Tuháčkova misálu slovní i hudební varianty s ohledem k církevnímu roku.

Po tužbách a přímluvných modlitbách přichází v Liturgii vlastní část nazvaná „Zvěstování“. Do tohoto oddílu patří modlitba před čtením z Písma, čtení z Bible (Starý zákon nebo Nový zákon mimo evangelia), blahoslavenství, evangelium, kázání, krédo, píseň. Čtení z Písma svatého je důležitým a současně nejstarším prvkem křesťanské liturgie. V křesťanské obci se záhy četlo ze Starého zákona v návaznosti na židovskou synagogální bohoslužbu (1 Tm 4,13). K tomu přistoupilo předčítání apoštolských dopisů – epištol (srov. Ko 4,17). Pořadí Starý zákon – epištola – evangelium má historické pozadí podle doby jejich vzniku – od nejstarší části Bible k nejmladší. Současně jsou v tomto uspořádání zřejmé teologické motivy. Vyjadřuje se tím gradace, kdy čtení směřují k vrcholu, kterým je vyhlašování evangelia. Postupuje se tak od zaslíbení ve Starém zákoně přes svědectví apoštolů až k samotnému slovu a jednání Ježíše Krista.

Před čtením evangelia zaznívá zpěv blahoslavenství. Osmero blahoslavenství jako vyhlašování norem Božího království je na začátku Ježíšova kázání na hoře (Mt 5,3-12). V liturgii jsou blahoslavenství parafrázována a jsou obměňující se podle doby církevního roku. Mají charakter zpívaných responsorií.

Vrcholem je pak čtení z evangelia, které je doprovázeno pozdravem „Pokoj vám“ (Mt 10,12) a uvedeno slovy: Čtení svatého evangelia podle sepsání Matoušova/Markova/Lukášova/Janova. Odlišnost slavnostního vyhlašování evangelia od ostatního biblického čtení se projevuje v tom, že věřící vyjadřující úctu ke vtělenému Slovu povstáním a provoláním: „Sláva Bohu v Kristu!“ (srov. Ř 16,27; Ef 3,21). Po přečtení příslušného oddílu z evangelia následuje odpověď obce „Za tvé Slovo, Bože, dík.“

Kázání jako výklad a aktualizace biblického čtení má v Liturgii Farského pevné místo. Zatímco děkovnými modlitbami, chválami a prosbami oslovuje liturg samotného Boha, v kázání má oslovit člověka. Bohoslužebné kázání se uskutečňuje v úzké spojitosti s liturgií. Zpívaná liturgie, která pozitivně emocionálně působí na účastníka bohoslužby, posiluje jeho připravenost naslouchat promluvě.

Po kázání následuje krédo. Velké vyznání víry Církve československé husitské má své místo v bohoslužbě. Je odpovědí shromážděné obce na zvěstované evangelium a stejně tak je předpokladem slavení a přijímání svátosti večeře Páně. Kázání má vést k víře a jejímu vyznání. I svátostné jednání s chlebem a kalichem podle ustanovení Ježíše Krista je aktem víry, kterou vyznává společenství i jednotlivý účastník bohoslužby. V tomto smyslu je vyznání víry jakýmsi „středem“ liturgie, neboť vyznávání jediného Boha patří od nejstarších dob k jádru bohoslužby. Liturgický charakter podtrhuje jeho případná zpívaná podoba.

Slavnost večeře Páně se člení na části zvané obětování, zpřítomnění a sjednocení. Liturgie dr. Farského užívá tradiční terminologii obětování. Farský zdůrazňoval schopnost člověka k oběti Bohu a bližním. V bohoslužbě CČSH je v popředí aktivita Boha v Kristu – hostitele, „kterému my nic nemůžeme darovat, neboť co máme, pochází od něho...“ Přesto a právě proto „obdarováni u jeho stolu milostí, nemáme zapomínat dělit se s ostatními.“ Své opodstatnění má proto možnost zařadit do této části bohoslužebnou sbírku, aniž by přitom byl jakkoli zastíněn hlavní smysl části obětování, kterým je připomínání oběti Ježíše Krista.

Ústřední modlitba při svátosti večeře Páně se odborně nazývá eucharistická modlitba. Eucharistie je pojmem s židovským pozadím. Vyskytuje se v Novém zákoně v perikopách, které se vztahují k jídlu a stolování (Mt 15,36; J 6,11). Tato modlitba má osobitý děkovný ráz. Děkujeme Bohu za jeho stvoření světa a člověka, a za celý plán jeho záchrany v Kristu až po konečné jeho naplnění.

Výchozím jádrem, z něhož vyrůstá bohatost liturgického jednání, jsou Ježíšova slova ustanovení svátosti večeře Páně, ve kterých se vyjadřuje spásný smysl jedinečné jeho oběti na kříži. Liturgie s večeří Páně, v níž obec naplňuje Ježíšovu výzvu „to čiňte na mou památku“, je jako celek svátostným zvěstováním, respektive zpřítomněním jedinečného Kristova díla spásy. V Liturgii Farského je užito znění ustanovení podle evangelisty Lukáše (22,19-20) a apoštola Pavla (1K 11,23-26) se zdůrazněním kalicha nové smlouvy.

V modlitbách sjednocení zaznívá tzv. epiklese – prosba o Ducha svatého: „Prosíme tě o tvého svatého Ducha...“ Prosíme Boha naléhavě o sestoupení, přítomnost a působení Ducha svatého. I sestoupení Ducha na apoštoly o letnicích předcházela intenzívní modlitba (Sk 1,14). Duch svatý nás sjednocuje při svátostném stolování s Ježíšem Kristem a skrze něho s Bohem Otcem. Současně Duch sjednocuje církev (Ef 4,3), a to jak církev zápasící na zemi, tak i s tou vítěznou církví v nebesích.

Křesťanská církev jako „společenství svatých“ (communio sanctorum) je jednak zcela konkrétní místní společenství věřících při večeři Páně a současně se jedná o univerzální rozměr církve zahrnující svědBohoslužebný život Církve československé husitské se vyznačuje rozmanitostí, pestrostí i ekumenickou otevřeností. Přesto má svůj sjednocující základ a východisko v liturgii podle patriarchy dr. Karla Farského. Tato liturgie se od počátku slouží ve sborech, modlitebnách a v bohoslužebných střediscích. Následující výklad a teologická reflexe neobsáhnou plnost a bohatost skrytého liturgického dění mezi Bohem a věřícím lidem. Ke zrodu liturgie podle patriarchy dr. Karla Farského Přesto, že existovala od 15. století i osobitější česká reformační liturgická tradice, a po tolerančním patentu roku 1781 byly povoleny evangelické bohoslužby luterské i kalvínské, naše prostředí určovala nejvýraznějším způsobem latinská mše a katolická zbožnost. V roce 1570 byl vydán Římský misál, na jehož základě se stala pevně stanovená latinská mše na několik staletí neměnnou. Její překlady do moderních jazyků byly zakázány papežem Alexandrem VII. v roce 1661. Barokní mše bývá charakterizována tak, že kolem vystavené oltářní svátosti probíhá velká nebeská opera. Význam tu měla i barokní architektura a umění, které vyjadřovaly postoj triumfující potridentské církve. Vše zajišťoval kněz, věřící byli pasivními a byli odkázáni na soukromou zbožnost, k níž měli jako pomůcky modlitební knížky. Mše v době barokní se stala velkolepým divadlem, kterému věřící přihlíželi. V období doznívající potridentské zbožnosti a myšlenkové strnulosti církve 19. století se rodí Liturgie dr. K. Farského – česká bohoslužba jako reakce na ni. Na zrod Liturgie z dílny K. Farského je třeba nahlížet v celosvětovém kontextu hnutí modernismu, nikoli ji vidět jako čin nacionálně partikulární. Všechna modernistická světová hnutí, i hnutí na půdě českého (rakouského) katolicismu, do svých reformních programů zahrnovala také program bohoslužebné reformy. Modernistický kněz K. Farský sloužil česky mši o Velikonocích 1919 v Roprachticích v kostele sv. Trojice. Na to o Vánocích 1919 sloužilo česky mši téměř tisíc kněžích podle Českého misálu – prvního sešitu, který upravoval dr. K. Farský. Za předlohu měl Missale Romanum a také překlad mše od Sigismunda Boušky. Po stránce liturgicko formální zůstává Farský věrný římské mši, provedena byla jen nepodstatná úprava. Římská mše byla východiskem i další liturgické tvorby, jak dostala svůj výraz v Českém misálu. Poslední sešit Českého misálu vyšel v adventu 1920. Po prohlášení nově založené Církve československé (husitské) v lednu 1920 se stala východiskem bohoslužebného života ona římská mše v české verzi. Návrh nové vlastní liturgie předkládal prof. Alois Tuháček. Pokusil se o syntézu západní mše s prvky východní liturgie Jana Zlatoústého. Vedle římské a pravoslavné bohoslužby čerpal něco z anglikánské, skotské a francouzské starokatolické. Nikdo takový radikální čin neočekával. V Tuháčkově návrhu bylo počítáno s pěveckým sborem, časté bylo klekání a znamenání křížem. Farský nakonec jeho tvorbu kriticky připomínkoval. Ten rozhořčen jeho zásahy opustil od sazby svého návrhu. Nakonec Farský připravil a vydal liturgii sám v roce 1923 a sněm v roce 1924 ji přijal a učinil ji normou bohoslužebného života CČS. Hudební stránka liturgie je dílem Josefa Františka Píchy. Karel Farský měl na mysli liturgii, která by v sobě odrážela pravou obecnost církve založenou na evangeliu Ježíše Krista. Tvoří syntézu liturgických prvků východních, západních ale i evangelických (svým důrazem na kázání). Již na 1. sněmu CČS(H) byla Fr. Kalousem vyslovena tato charakteristika Farského liturgického díla a odkazu: K. F. se ve své liturgii přidržuje způsobu římského obohacuje ji prvky pravoslavnými a evangelickými, ale tak, že tvoří organický samostatný celek. Výklad liturgických textů a symbolů Křesťanskou bohoslužbu a tedy i Liturgii podle patriarchy dr. Karla Farského můžeme rozčlenit podle tradičního způsobu na tři základní části: Úvodní část – přípravná Bohoslužba slova Společenství večeře Páně V úvodní části Liturgie podle K. Farského zaznívá pozdrav: „Milost Pána Ježíš Krista a láska Boží a účastenství Ducha svatého se všemi vámi.“ Tento apoštolský pozdrav, kterým zdraví kněz shromáždění, je biblický a má trojiční charakter (2K 13,13). Při tomto pozdravu se duchovní a shromážděná obec znamenají křížem. Na rozdíl od pravoslavné bohoslužby je ve Farského liturgii křižování zařazeno pouze na několika místech – na začátku, při přijímání večeře Páně a při požehnání. Náš způsob vychází z pravoslavného, to znamená, že se věřící křižují zprava doleva. Tento způsob je historicky starší než římský, který se koná obráceným způsobem. V tomto liturgickém úkonu jde především o důstojné vyjádření základního křesťanského symbolu, kterým je kříž. Proklamace „Blahoslaveno buď, ó Bože, království tvé v nás a mezi námi...“ je oslavou Boha a vyhlašováním jeho království (Ž 145,13). Boží království přichází s Ježíšem Kristem, který je zvěstuje a demonstruje (Lk 17,21). V úvodních modlitbách zaznívá prosba: „Rty i srdce naše otevři...“ Bohoslužba je především záležitostí vnitřní. Má být konána v Duchu a v pravdě (J 4,23). Důležité je lidské srdce, niterný rozměr naší lidské existence, do něhož nelze z vnějšku nahlédnout. Účast srdce, nitra v bohoslužbě je důležitá, proto hned na začátku liturgie prosíme o připravené srdce (Ž 57,8) a současně o otevření rtů (Ž 51,17). Bohoslužbu prožíváme ve svém nitru, ale též se jí účastníme ústy a celou svou bytostí. Slova a jednání i vnitřní prožitek mají souznít. Součástí úvodní části je veřejné a společné doznání hříchu a vin. V kajícné modlitbě „Bože, Otče předobrý...“ je zdůrazněno, že hřích, kterým je člověk od Boha vzdálen, má čtyři rozměry: individuální – „sobě na škodu a hanbu“, sociální – „bližním svým...“, ekologický – „rušíme zdar tvého tvoření...“ a teocentrický – „tobě k necti...“. Naším hříchem je znevážen především sám Bůh. K bohoslužbě slova se ve Farského liturgii řadí tužby a přímluvné modlitby. Univerzalitu přímluvné modlitby církve dokládá apoštolský požadavek v 1 Tm 2,1-4. Obnovné hnutí modernistů se chtělo inspirovat z východní liturgické tradice. Alois Tuháček, který předložil návrh nové bohoslužby Československé církve, přejal z pravoslavné bohoslužby část zvanou ektenie. Farský to ve své liturgické tvorbě akceptoval a dal jí název Tužby. V odpovědích shromážděné obce „Smiluj se, Hospodine“ vedle živého jazyka ponechal i řecké „Kyrie eleison“ a staroslověnské „Gospodi pomiluj“. Ve starokřesťanském prostředí byly soustředěny přímluvné modlitby do tří okruhů. V prvním byly předkládány Bohu modlitby za církev na zemi, za její jednotu, za statečnost pronásledovaných věřících. V druhém oddíle se věřící modlili za vládce, zdraví, pozemský mír. Ve třetím oddíle za všechny bližní potřebující pomoc, za vězně, zajatce, vdovy, za nemocné apod. Přímluvy nepronáší jen duchovní, ale mohou tak činit i další členové sboru – starší, lektoři, mládež, děti a další věřící. Texty v bohoslužebné knize jsou spolehlivým scénářem, přičemž aktuální modlitby se rodí ze spontaneity obce. V přímluvných modlitbách nachází obecné kněžství věřících konkrétní liturgické vyjádření. Tato část se uzavírá zpívanou nebo recitovanou modlitbou duchovního „Přispěj nám“, která má podle Tuháčkova misálu slovní i hudební varianty s ohledem k církevnímu roku. Po tužbách a přímluvných modlitbách přichází v Liturgii vlastní část nazvaná „Zvěstování“. Do tohoto oddílu patří modlitba před čtením z Písma, čtení z Bible (Starý zákon nebo Nový zákon mimo evangelia), blahoslavenství, evangelium, kázání, krédo, píseň. Čtení z Písma svatého je důležitým a současně nejstarším prvkem křesťanské liturgie. V křesťanské obci se záhy četlo ze Starého zákona v návaznosti na židovskou synagogální bohoslužbu (1 Tm 4,13). K tomu přistoupilo předčítání apoštolských dopisů – epištol (srov. Ko 4,17). Pořadí Starý zákon – epištola – evangelium má historické pozadí podle doby jejich vzniku – od nejstarší části Bible k nejmladší. Současně jsou v tomto uspořádání zřejmé teologické motivy. Vyjadřuje se tím gradace, kdy čtení směřují k vrcholu, kterým je vyhlašování evangelia. Postupuje se tak od zaslíbení ve Starém zákoně přes svědectví apoštolů až k samotnému slovu a jednání Ježíše Krista. Před čtením evangelia zaznívá zpěv blahoslavenství. Osmero blahoslavenství jako vyhlašování norem Božího království je na začátku Ježíšova kázání na hoře (Mt 5,3-12). V liturgii jsou blahoslavenství parafrázována a jsou obměňující se podle doby církevního roku. Mají charakter zpívaných responsorií. Vrcholem je pak čtení z evangelia, které je doprovázeno pozdravem „Pokoj vám“ (Mt 10,12) a uvedeno slovy: Čtení svatého evangelia podle sepsání Matoušova/Markova/Lukášova/Janova. Odlišnost slavnostního vyhlašování evangelia od ostatního biblického čtení se projevuje v tom, že věřící vyjadřující úctu ke vtělenému Slovu povstáním a provoláním: „Sláva Bohu v Kristu!“ (srov. Ř 16,27; Ef 3,21). Po přečtení příslušného oddílu z evangelia následuje odpověď obce „Za tvé Slovo, Bože, dík.“ Kázání jako výklad a aktualizace biblického čtení má v Liturgii Farského pevné místo. Zatímco děkovnými modlitbami, chválami a prosbami oslovuje liturg samotného Boha, v kázání má oslovit člověka. Bohoslužebné kázání se uskutečňuje v úzké spojitosti s liturgií. Zpívaná liturgie, která pozitivně emocionálně působí na účastníka bohoslužby, posiluje jeho připravenost naslouchat promluvě. Po kázání následuje krédo. Velké vyznání víry Církve československé husitské má své místo v bohoslužbě. Je odpovědí shromážděné obce na zvěstované evangelium a stejně tak je předpokladem slavení a přijímání svátosti večeře Páně. Kázání má vést k víře a jejímu vyznání. I svátostné jednání s chlebem a kalichem podle ustanovení Ježíše Krista je aktem víry, kterou vyznává společenství i jednotlivý účastník bohoslužby. V tomto smyslu je vyznání víry jakýmsi „středem“ liturgie, neboť vyznávání jediného Boha patří od nejstarších dob k jádru bohoslužby. Liturgický charakter podtrhuje jeho případná zpívaná podoba. Slavnost večeře Páně se člení na části zvané obětování, zpřítomnění a sjednocení. Liturgie dr. Farského užívá tradiční terminologii obětování. Farský zdůrazňoval schopnost člověka k oběti Bohu a bližním. V bohoslužbě CČSH je v popředí aktivita Boha v Kristu – hostitele, „kterému my nic nemůžeme darovat, neboť co máme, pochází od něho...“ Přesto a právě proto „obdarováni u jeho stolu milostí, nemáme zapomínat dělit se s ostatními.“ Své opodstatnění má proto možnost zařadit do této části bohoslužebnou sbírku, aniž by přitom byl jakkoli zastíněn hlavní smysl části obětování, kterým je připomínání oběti Ježíše Krista. Ústřední modlitba při svátosti večeře Páně se odborně nazývá eucharistická modlitba. Eucharistie je pojmem s židovským pozadím. Vyskytuje se v Novém zákoně v perikopách, které se vztahují k jídlu a stolování (Mt 15,36; J 6,11). Tato modlitba má osobitý děkovný ráz. Děkujeme Bohu za jeho stvoření světa a člověka, a za celý plán jeho záchrany v Kristu až po konečné jeho naplnění. Výchozím jádrem, z něhož vyrůstá bohatost liturgického jednání, jsou Ježíšova slova ustanovení svátosti večeře Páně, ve kterých se vyjadřuje spásný smysl jedinečné jeho oběti na kříži. Liturgie s večeří Páně, v níž obec naplňuje Ježíšovu výzvu „to čiňte na mou památku“, je jako celek svátostným zvěstováním, respektive zpřítomněním jedinečného Kristova díla spásy. V Liturgii Farského je užito znění ustanovení podle evangelisty Lukáše (22,19-20) a apoštola Pavla (1K 11,23-26) se zdůrazněním kalicha nové smlouvy. V modlitbách sjednocení zaznívá tzv. epiklese – prosba o Ducha svatého: „Prosíme tě o tvého svatého Ducha...“ Prosíme Boha naléhavě o sestoupení, přítomnost a působení Ducha svatého. I sestoupení Ducha na apoštoly o letnicích předcházela intenzívní modlitba (Sk 1,14). Duch svatý nás sjednocuje při svátostném stolování s Ježíšem Kristem a skrze něho s Bohem Otcem. Současně Duch sjednocuje církev (Ef 4,3), a to jak církev zápasící na zemi, tak i s tou vítěznou církví v nebesích. Křesťanská církev jako „společenství svatých“ (communio sanctorum) je jednak zcela konkrétní místní společenství věřících při večeři Páně a současně se jedná o univerzální rozměr církve zahrnující svědky Páně všech dob i míst. Jednota u Kristova stolu v Duchu svatém je zakoušena i s mučedníky, vyznavači, a svědky. Modlíme se: „Jsme ti vděčni za všechny tvé svědky.“ V jednotě s křesťanským lidem si vážíme mučedníků a svědků Páně a jejich připomínání má důležitost pro vlastní živou tradici a současně má i ekumenický význam. Jedinečnou sjednocující modlitbou je Otčenáš. V naší liturgii je užíván nápěv z doby husitské. Po modlitbě Páně následuje akt pozdvihování a lámání chleba. Gesto je provázeno slovy kněze: „Chléb živý, Bože, dal´s nám v Ježíši Kristu Pánu našem.“ Vyzdvižení chleba souvisí s jeho následným lámáním. Lámání chleba je důležitým aktem vyjadřujícím Kristovu oběť. Také v liturgii Farského je chléb viditelně lámán. Zaznívají při tom slova liturgova: „...láme se nám zaslíbený ten chléb nebeský...“ Jednoduchost a prostota jednání s chlebem a současně akt za účelem viditelnosti vychází ze starokřesťanské praxe. Bezprostředně po lámání chleba předává duchovní věřícím přání pokoje: „Pokoj Páně povždy s vámi.“ V blízkosti lámání chleba a s ním související zaznívá recitovaná modlitba: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.“ Je to volání ke Kristu, které připomíná jeho spásné utrpení a smrt, ale současně již triumfujícího Krista z knihy Zjevení Janova (Zj 5,12; 7,17). V původní Farského liturgii zaujímá významné místo modlitba ke Kristu před přijímáním svátosti večeře Páně. Na pozadí prosby „Pane Ježíši Kriste, ...přijď nás posvětit...“ je odezva aramejského volání ke Kristu „Mará-athá“ (1K 16, 22; srov. Zj 22, 20). Stůl Páně je otevřen pro všechny pokřtěné věřící, proto součástí každé liturgie je nyní pozvání: „Pojďte ke mně všichni...“ (Mt 11,28), „Pojďte – vše je připraveno“ (srov. L 14,17 a J 19,9). Večeře Páně je slavností obce, společenství všech věřících. Do tohoto společenství patří duchovní i laici. Chléb není lámán samoúčelně. Má být podáván, rozdělován, přijímán. A stejně tak se to týká i kalicha, na který kladli důraz středověcí husité, aby vyjádřili jednotu věřícího lidu. Tak jako je chléb k jídlu a nápoj k pití, tak i Kristova oběť má být věřícími přijímána. To se uskutečňuje aktivní účastí v obecenství Kristova stolu. Po přijímání, které je svátostným sjednocením a živým Kristem, společenství věřících vyznává: „Jsme živy, ale ne již my, žije v nás Kristus“ (srov. Ga 2,20). Po modlitbě po přijímání následuje požehnání. Duchovní s gestem žehnání pronáší slova: „Požehnání všemohoucího Boha Otce a mír Ježíše Krista i milost Ducha svatého nechť sestoupí na nás a zůstane nám i budoucím.“ Jako církev, jako Kristův lid jsme pod Božím požehnáním. Přijímáme toto požehnání a neseme jej dál. Ten, kdo žehná, není v posledu člověk, ale Bůh. Toto Boží požehnání vyjadřují od nejstarších dob kněží slovy a gesty (srov. Ž 118, 26b; Ž 133, 3b). Požehnání v naší Liturgii je i trojiční. Pramenem požehnání je Bůh Otec (Ef 1,3). Kristus přináší mír (Ef 2,14) a Duch zprostředkovává milost (1 Pt 1,2). Závěr tvoří výpověď „Po věky věků.“ (srov. 1 K 29,10; Ef 3,21). S bohoslužebným životem je spojeno vysluhování křtu, biřmování a dalších svátostí i konání příležitostných obřadů. Svátosti a obřady jsou v CČSH vysluhovány a konány podle Agendy schválené sněmem v roce 2001. Ta navazuje na starší obřadní příručku dr. K. Farského a Agendu Vlastimila Drtiny. V náboženských obcích je rozšířená též Pobožnost, která byla bytvořena prof. Františkem Kalousem. Autorem hudebních částí je opět Josef. F. Pícha. K společné i osobní modlitbě napomáhají věřícím příručky a publikace, které církev vydává. Dnes se hledají, přijímají a uplatňují v naší církvi nové impulzy a formy spirituality, zvláště mezi mladou generací. Tento živý zájem o duchovní život je vítán. To však nevylučuje úsilí o hlubší porozumění zbožnosti a vlastní bohoslužebné tradici obsažené jedinečným způsobem v Liturgii podle patriarchy dr. Karla Farského. (ThDr. Tomáš Butta, ThD., patriarcha CČSH)ky Páně všech dob i míst. Jednota u Kristova stolu v Duchu svatém je zakoušena i s mučedníky, vyznavači, a svědky. Modlíme se: „Jsme ti vděčni za všechny tvé svědky.“ V jednotě s křesťanským lidem si vážíme mučedníků a svědků Páně a jejich připomínání má důležitost pro vlastní živou tradici a současně má i ekumenický význam. Jedinečnou sjednocující modlitbou je Otčenáš. V naší liturgii je užíván nápěv z doby husitské.

Po modlitbě Páně následuje akt pozdvihování a lámání chleba. Gesto je provázeno slovy kněze: „Chléb živý, Bože, dal´s nám v Ježíši Kristu Pánu našem.“ Vyzdvižení chleba souvisí s jeho následným lámáním. Lámání chleba je důležitým aktem vyjadřujícím Kristovu oběť. Také v liturgii Farského je chléb viditelně lámán. Zaznívají při tom slova liturgova: „...láme se nám zaslíbený ten chléb nebeský...“ Jednoduchost a prostota jednání s chlebem a současně akt za účelem viditelnosti vychází ze starokřesťanské praxe. Bezprostředně po lámání chleba předává duchovní věřícím přání pokoje: „Pokoj Páně povždy s vámi.“

V blízkosti lámání chleba a s ním související zaznívá recitovaná modlitba: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.“ Je to volání ke Kristu, které připomíná jeho spásné utrpení a smrt, ale současně již triumfujícího Krista z knihy Zjevení Janova (Zj 5,12; 7,17). V původní Farského liturgii zaujímá významné místo modlitba ke Kristu před přijímáním svátosti večeře Páně. Na pozadí prosby „Pane Ježíši Kriste, ...přijď nás posvětit...“ je odezva aramejského volání ke Kristu „Mará-athá“ (1K 16, 22; srov. Zj 22, 20).

Stůl Páně je otevřen pro všechny pokřtěné věřící, proto součástí každé liturgie je nyní pozvání: „Pojďte ke mně všichni...“ (Mt 11,28), „Pojďte – vše je připraveno“ (srov. L 14,17 a J 19,9). Večeře Páně je slavností obce, společenství všech věřících. Do tohoto společenství patří duchovní i laici. Chléb není lámán samoúčelně. Má být podáván, rozdělován, přijímán. A stejně tak se to týká i kalicha, na který kladli důraz středověcí husité, aby vyjádřili jednotu věřícího lidu. Tak jako je chléb k jídlu a nápoj k pití, tak i Kristova oběť má být věřícími přijímána. To se uskutečňuje aktivní účastí v obecenství Kristova stolu. Po přijímání, které je svátostným sjednocením a živým Kristem, společenství věřících vyznává: „Jsme živy, ale ne již my, žije v nás Kristus“ (srov. Ga 2,20).

Po modlitbě po přijímání následuje požehnání. Duchovní s gestem žehnání pronáší slova: „Požehnání všemohoucího Boha Otce a mír Ježíše Krista i milost Ducha svatého nechť sestoupí na nás a zůstane nám i budoucím.“ Jako církev, jako Kristův lid jsme pod Božím požehnáním. Přijímáme toto požehnání a neseme jej dál. Ten, kdo žehná, není v posledu člověk, ale Bůh. Toto Boží požehnání vyjadřují od nejstarších dob kněží slovy a gesty (srov. Ž 118, 26b; Ž 133, 3b). Požehnání v naší Liturgii je i trojiční. Pramenem požehnání je Bůh Otec (Ef 1,3). Kristus přináší mír (Ef 2,14) a Duch zprostředkovává milost (1 Pt 1,2). Závěr tvoří výpověď „Po věky věků.“ (srov. 1 K 29,10; Ef 3,21).

S bohoslužebným životem je spojeno vysluhování křtu, biřmování a dalších svátostí i konání příležitostných obřadů. Svátosti a obřady jsou v CČSH vysluhovány a konány podle Agendy schválené sněmem v roce 2001. Ta navazuje na starší obřadní příručku dr. K. Farského a Agendu Vlastimila Drtiny. V náboženských obcích je rozšířená též Pobožnost, která byla bytvořena prof. Františkem Kalousem. Autorem hudebních částí je opět Josef. F. Pícha. K společné i osobní modlitbě napomáhají věřícím příručky a publikace, které církev vydává.

Dnes se hledají, přijímají a uplatňují v naší církvi nové impulzy a formy spirituality, zvláště mezi mladou generací. Tento živý zájem o duchovní život je vítán. To však nevylučuje úsilí o hlubší porozumění zbožnosti a vlastní bohoslužebné tradici obsažené jedinečným způsobem v Liturgii podle patriarchy dr. Karla Farského.

(ThDr. Tomáš Butta, ThD., patriarcha CČSH)

Powerd by Joomla! Running on IT CCSH PD.